Rok a půl uběhlo od vydání famózního počinu „Blackwater Park“ švédských náladotvůrců OPETH a už máme co dělat s jeho následovníkem, jehož pozici mu ani trochu nezávidím. Navázat na úspěch bezesporu vrcholního díla v diskografii této pozoruhodné kapely je úkolem nesmírně zavazujícím. V případě OPETH je zcela po právu očekávaná kvalita s přívlastkem nejvyšší a jakékoliv klopýtnutí by se odpouštělo těžce. No, nebudu vás dlouho napínat a řeknu vám rovnou, že špatné, ba do dokonce ani průměrně desky se od OPETH zřejmě nedočkáme. Nejinak je tomu i případě „Delivarance“.

Už nějakou dobu před vydáním „Deliverance“ kapela ohlásila svůj záměr vydat alba dvě. Jedno metalové, jak jsme u nich zvyklí a druhé plné akustických skladeb. Na to si však budeme muset počkat až do března příštího roku. Teď tady máme první polovinu celku, která vychází 4. listopadu na značce Music For Nations. Než jsem sepsal své myšlenky do počítače, snažil jsem se věnovat poslechu „Deliverance“ co nejvíce času a pozornosti. Desku jsem slyšel minimálně patnáckrát a stále tápám ve snaze sdělit vám své dojmy. Ona je to velmi svízelná záležitost, protože v případě současných OPETH vznikají dva rovnocenné a zároveň rozdílné postoje.

První postoj zaujímá jedinec znalý předešlou tvorbu. Starší desky OPETH má velmi dobře naposlouchané a tím pádem mu nezbude nic jiného, než novinkový počin postavit do řady a porovnávat. Nejdůležitějším faktorem se v této chvíli stáva výsledek konfrontace s předchůdcem. Obstojí novinka v porovnání s velice zdatným sokem? Hm, možná budete zklamaní, ale na tuto otázka vám uspokojivě odpovědět nedokážu. Řekl bych, že je to tak půl na půl. Mikael a spol. i nadále dokáží složit překrásné a dlouhé skladby během jejichž průběhu rozehrají strhující festival změn nálad a pocitů. Nadále dokazují během jedné skladby plynule a nenásilně přecházet z hrubého doom metalu do art rockových výšin plných procítěných akustických pasáží. Nadále jejich skladby dokáží i přes svoji gigantickou minutáž skvěle držet pohromadě a žádná hudební odbočka v jejich průběhu nevede do slepé uličky. Nadále je v jejich hudbě patrná inspirace rockovými léty sedmdesátými. Nadále jsou OPETH výjimečnou kapelou ... V tomto ohledu se opravdu nic nemění ...

Překvapením je slyšitelné přitvrzení zvuku a tzv. přitlačení na pilu, čimž se OPETH tak trochu vracejí ke svým počátkům. Jednotlivé skladby tak opět tíhnou více k “čistokrevnému“ doom metalovému znění. Jako by si kapela řekla, že milovníci “unplugged“ písní si přijdou na své s vydáním proklamovaného akustického alba, tak tady to nebudeme zase tolik přehánět.
A na řadu přichází nepříjemná záležitost v podobě porovnávání s minulostí. A právě v tuto chvíli se nedokážu zbavit kacířské myšlenky o menší stagnaci, či dokonce sázce na jistotu. V tomto případě se „Delivarence“ chtě nechtě musí vnímat v těchto souvislostech. Deska už totiž nedisponuje tolika překvapivými momenty jako například již mnohokrát zmiňovaný „Blackwater Park“. Pozorný posluchač v mnoha případech sám pozná, co bude zachvíli následovat. I samotné skladby mému uchu zní poněkud “hitověji“, než bych sám očekával. Objektivně však musím říct, že to OPETH ani nemám za zlé, protože si dost dobře neumím představit, čím by ještě dokázali nějak více překvapit. Nic jiného, než změna hudebního směřování mě nenapadá ...

Tolik postoj stálého posluchače a jak k novince má přistupovat úplný novic, jenž nikdy neokusil sladkost plodů tohoto švédského stromu? Ten, má-li rád náladovou metalou muziku, musí být zcela jistě nadšen gejzírem kreativity a originality, která ho zahltí hned od úvodního tónu první skladby „Wreath“. Bude prožívat nepopsatelné pocity a octne mimo realitu. Jeho mysl bude díky hypnotizující síle této hudby paralyzována a ohromena. Až se vzpamatuje, začne se divit z jakého důvodu mu takovou dobu unikalo něco tak unikátního a místo toho investoval svůj čas a potažmo i peníze do mnoha jiných, zbytečných a nesmyslných desek ... Ano, takovou sílou disponují OPETH i na své šesté desce a to je fakt hoden obdivu.
Popisu jednotlivých skladeb se věnovat nehodlám, protože jak sami jistě uznáte, je to zbytečné. Zbytečná je i tato moje recenze, zbytečná jsou jakákoliv slova. Sežeňte si (nejen) nový OPETH, přečtete jejich texty, pusťte jejich muziku a ... naslouchejte. Opravdu to stojí za to!